OPUŠTĚNÁ TEPLÁRNA

24.02.2020

Slovo kocovina původně znamenalo výtržnost a vzniklo obměnou slova kočičina, kterým se označovaly výtržnosti proti mladoboleslavskému hejtmanovi Kotzovi v roce 1848. Věděli jste to? Já toho rána taky ne, ale zažíval jsem po pátečním večeru takové vnitřní pocity, že jsem si vygooglil historii toho stavu, který cloumal mým tělem. Nebudu se asi rozepisovat o permonících v mé hlavě, o potřebě vyvrhnout svá střeva a dalších příjemných pocitech a rovnou přejdu k tomu, jak jsem se toho dne vydal do opuštěných tepláren.

V tomhle zuboženém stavu se mnou totiž neměla Gabča žádné slitování, viděla za okny krásný a prosluněný den a když jsem obracel na záchodě svá střeva a slzy mi tekly proudem, zvolala "Je tam nádherně! Pojedeme dneska na urbex! Co ty teplárny? Dá se tam?"

Tvl, jasně že se tam dá, už dlouho nad nima přemýšlím, vím jak dovnitř, a navíc mám info, že by se snad brzy měli bourat. Je fakt, že čím dřív tam pojedeme, tím líp.

Posbírávám naprosto poslední zbytky svých sil, belhám se pro dva brufeny, zapíjím je tím nejblahodárnějším nápojem a lékem zároveň - mlékem! a začínám balit moje urbexové vybavení.

Baterka, Leatherman, powerbanka, gimbal, 20m statického lana, energy drink, lékárnička... Jo, jsem rád připravený na nečekané situace.

Co cestou prožívali moje vnitřnosti vám asi popisovat nebudu, ale vzhledem k úvodu je to víc než jasné.

Přijíždíme na místo, kde jsme podle mapy měli v plánu zaparkovat. Začíná naše klasika - "Takže lásko, jdu první zčeknu cestu, vomrknu to, natočím, nafotím a ty prostě hlídej Maxe, já ti pak povim co, kde a jak". Pro ty kdo to ještě neví, Maxmilian je náš teď už devíti měsíční syn a jezdí s námi.

Vycházím, ta sviňa slunce funguje na mojí hlavu jako lasery ufounskejch návštěvníků z planety "užnikdynepijtydebile 666" a belhám se přes pole, koleje, až k betonové zídce teplárny. Objevuji místo, kde je zídka pobouraná a vstupuji do prostoru. Okamžitě mě uchvátí trafostanice, která bzučí, juch. To je dobrým znamením toho, co se říká, že je zde funkční elektrika v některých částech objektu.

Procházím kolem trafostanice a otevřenými dveřmi vstupuji dovnitř. Okamžitě mě začíná uchvacovat velikost objektu a jeho vybavenost. Kocovina jako zázrakem začíná opouštět mé tělo, protože mozek začíná vnímat jen jedno - průzkum toho úžasného prostoru. Mám zde dva cíle, jedním z nich je velín a druhým vybavené laboratoře. Pomalu se procházím halou, která zřejmě sloužila jako sklad nejrůznějšího materiálu pro údržbu komplexu. Pomalu procházím kolem bomb s kyslíkem do druhé haly. 

Najednou slyším pohyb, kroky a hlasy několika lidí! Ach jo, co teď? Jsou to dělníci, kteří pracují na demontáži komplexu? Jsou to hlídači? Jsou to jiní urbexeři? Nevím a nejsem schopný to definovat, volím tedy variantu alá neviditelnej a schovávám se do malé místnůstky, která sloužila nejspíš jako malé skladiště elektromateriálu. Pod nohami mi křupe rozbité sklo, prach plný písku a další věci, je slyšet opravdu vše, takže se snažím být co nejopatrnější. 20 minut stojím nehnutě na místě, schovaný za regálem, kde kdysi museli být součástky na opravu různých elektro strojů, kterých je zde požehnaně a skoro nedýchám. Mám chuť na cígo...Sakra.

Po 20ti minutách neslyším ani hlasy a ani kroky a vydávám se na další průzkum. Procházím přízemním patrem a v boční chodbě narážím na schodiště vedoucí do dalších pater komplexu. Nu a v ten moment, když našlapuji do prvního patra, se objevil chlápek s foťákem na krku. Koukám na něj, prohlížím si ho a ...

"Čau, urbex?"

"Jojooo, dneska je to tady jak průchoďák, co?"

Vyprávím mu mojí story o tom, jak jsem se před nimi schovával.

Oba se nad tím usmějeme a radí mi, kde je velín a laboratoře.

Vydávám se rovnou k velínu. Vstupuji do místnosti a dle rad zkouším vypínač na zdi. Začnou bzučet zářivky a velmi pomalu a líně se rozsvěcují jedna zářivka za druhou. Přede mnou je zatím největší velín industriální budovy, jaký jsem zatím viděl. Obcházím, zkoumám, kochám se tlačítky, páčkami, hejblátky, udělátky... Tak nějak se z téhle místnosti nemůžu vykopat. V tenhle moment si vzpomínám na mou Gabču čekající v autě a to mě konečně donutí pokračovat dál.

Vydávám se k laboratořím. Ty jsou v administrativní části budovy, která vypadá úplně jinak než zbytek tepláren a celá sem jakoby nezapadá. Procházím budovou a otvírám postupně všechny dveře, až se konečně přede mnou objevují stoly plné baněk, zkumavek, elektrických zařízení, o kterých netuším na co jsou... Procházím, dívám se a přemýšlím nad dvěma věcma - "Proč mě sakra tak strašně fascinujou laboratoře. Jakékoliv. A proč jsou tvl laborky v teplárnách?"

Za tohoto rozjímáni se přes šatny, údržbu a místnost ostrahy dostávám ven před komplex, který si ještě důkladně obejdu a prohlédnu zvenčí a vydávám se k autu.

"Můžeš mi říct, cos tam dělal 2,5 hodiny?!"

"2,5 hodiny? Fakt jo? Běž tááámhle k tý zdi a uvidíš sama, proč jsem tam byl tak dlouho a ani mi to nepřišlo" ....