OPUŠTĚNÁ KOVÁRNA

25.07.2020


Je dopoledne, všední den. Já se probouzím v parku u řeky na své celtě, pod hlavou batoh se svou výbavou, opodál spí kamarád. Pomalu se probíráme, na malém plynovém vařiči děláme snídani a kafe, to nám vlévá krev do žil a pomalu se připravujeme na to, proč jsme dnes v tomto městě, od mého bydliště tolik vzdáleného. Voláme třetímu soukmenovci a vyrážíme časně ráno, infiltrovat se do jednoho z největších industriálních urbexů, které u nás vůbec jsou.

Jdeme rychle po kolejích, musíme opravdu rychle, abychom nechytli projíždějící vlak. Je sice kam uhnout, ale mašinfíra by nás mohl prozradit. Dostáváme se k plotu, kde zeje obří díra a naskýtá se mi pohled, jaký miluji - haly, komíny, stroje, pohled na kdysi dobře fungující a prosperující podnik. Teď toto industriální bohatství kontrastuje s rozbitými okny, oprýskanými zdmi a černými jezery, která tvoří olej ze strojů, které dříve byly hnacím motorem tohoto objektu.



Procházíme pomalu a jako stíny objektem, víme, že je tu hlídač se psem a toho určitě nechceme potkat. Cesta trvá možná 20 minut a my využíváme každého rohu budovy, abychom sledovali, zda je čistý vzduch. Tak trochu doufáme, že hlídač je obtloustlý starý pán, kterého areál moc nezajímá, a my budeme mít klid.

Dostáváme se k prvnímu žebříku, který nás dovede na další patra venkovních, na údržbu sloužících obslužných ramp.

První úroveň, druhá a následuje pochod po železných roštech, skrz ně je vidět dolů a už teď je to pořádná výška, já ale vím, že půjdeme ještě výš J. Procházíme kolem komína, obřího komína, který se tyčí k nebesům jako obří Sarumanova věž, jejíž oko sleduje veškerý pohyb v areálu. Je fascinující a láká mě ho zdolat, chvíli pod ním stojím a kochám se, nasávám jeho velikost a energii, kterou mi dodává. Vím, že na tohle dnes není čas a tak se vydávám dál po roštech k dalším žebříkům a úrovním.



Jsme na jednom z nejvyšších bodů celé fabriky, už jsme jen krůček od funkčního výtahu, který nás doveze o několik pater níže, do jedné z největších kováren, které kdy lidská ruka postavila, do místa kdysi plného oceli, výhní, lidského potu... Stoupám si na samý okraj střechy, roztahuju ruce a dívám se na město, které mám u nohou. To všechno tam dole, ten život, mám najednou jako na dlani, jako by mi to celé patřilo. Je to neskutečný pohled a pocit, cítím se jako král.

Otevíráme dveře, které konečně vedou do bezpečí budovy, a jdeme po schodech o patro níž, kde mačkám knoflík panelu na výtahu, rozsvítí se a výtah s kodrcáním doráží na naši úroveň. Otevírám dveře a gestem ruky zvu kluky dál J. Nastupuji jako poslední a mačkám nejnižší patro.



Otevírám dveře a okamžitě mi padá čelist snad až na zem! To, co se mi naskýtá za pohled, je slovy snad nepopsatelné! Okamžitě kráčím k obřímu lisu a řetězu, který do lisu dodával obrobky. Tohle jsem v životě neviděl, přísahám. Stojím u řetězu, kamarád mě fotí a uvědomuji si, že se svými 185cm nejsem ani zdaleka tak velký, jako jeden jeho článek!


Začínám procházet toto výrobní patro.

Tuny oceli, vysokozdvižné vozíky, obří lis, celý výrobní proces jen pro nás, můžeme skoro cokoliv!



Procházím se, fotím a kochám se a pomalu se přesunujeme k velínu, ze kterého se ovládaly řetězy k lisu. Vstupujeme a cvakneme vypínačem, elektrika funguje ;) Prohlížíme dokumenty, pracovní stoly, ale hlavně tři sedačky s panely a joysticky. Sedám si do jedné z nich, tahám za červené pohotovostní tlačítko, panel se rozsvítí a já joystickem pohybuju s tím obřím řetězem, ze kterého jsem byl tak unešený !



Konec srandy, jdeme dál!

Po schodišti se dostáváme do šaten. Podle počtu kójí a skříněk zde muselo pracovat spousty lidí. Mnozí z nich zde zanechali mnoho svých osobních vzpomínek... Je zde opravdu hodně osobních věcí, až z toho lehce mrazí...


Pokračujeme dál až do administrativní části. Zde jsou dosud vybavené kanceláře. Počítače, rýsovací prkna, dokumenty. Dělám jen pár letmých fotek a procházím celé patro.


V tento moment mi přichází zpráva od kamaráda, který byl na telefonu pro případ, že by se něco stalo. Píše mi zprávu, že se právě dozvěděl informaci, že areál nehlídá jen jeden hlídač, ale že je najatá agentura, kdy její rusky mluvící zaměstnanci se s nikým, koho zde chytí, moc nepářou. V tenhle moment dostávám lehce nervózní pocit, nic hrozného, ale i přesto si říkám, že jsme zde už poměrně dlouho a že bychom snad už mohli raději jít pryč. Ten čas na urbexu šíleně letí!

Procházíme zpět do výrobní haly, dělám ještě několik fotek a domlouváme se, zda zpět půjdeme stejnou cestou, nebo se pokusíme najít jinou. Najednou slyšíme kolem oken projet pomalu auto. Můj šestý smysl pracuje! Volíme nejrychlejší cestu ven a vylézáme jedním z oken. Zabezpečíme ho za sebou a spouštíme se po hromosvodu o pár metrů níže na pevnou zem. Rychlou chůzí kličkujeme areálem zase zpět na naše koleje, kde čeká spása. Najednou koutkem oka kamarád zahlédne černou Audi! Dává povel a schováváme se za vagon vlaku, který sloužil zde ve firmě k transportu materiálu. Viděli nás? Neviděli, nezastavují! Za předním sklem bylo vidět dva robustní plešaté pány, co jisto jistě hledají tři pobíhače po jejich střechách.

Teď už běžíme a běžíme, sotva stačí dech, až k zídce na kterou vyskakujeme a prolézáme dírou v plotě zpět až na koleje...

Všichni tři sotva dýcháme, lapáme po dechu, ale usmíváme se a víme, že v tenhle moment nejsou potřeba slova...

Dali jsme to!